Jako každý rok, i letos jsem se pevně rozhodla, že budu v létě žít v souladu s přírodou. Tento plán zahrnuje účast celé rodiny a sestává zvláště z návštěvy lesních porostů, kde bychom se plazili pod jehličím a hledali lstivě se ukrývající klobouky hub.
Jako každý rok se sešel měsíc s měsícem a po mnoha vizitacích podniků oplývajících kávou, a to v několika městech a státech, došlo opět na celou jednu cestu mezi jehličnany.
Kdysi mne oslovil nějaký mladík pracující brigádně pro Greenpeace a položil mi záludnou otázku, zda mám ráda přírodu. Bezelstně jsem mu popravdě odpověděla, že mi nijak nevadí. To mladíka zaskočilo a jal se věnovat perspektivnějším obětem, což bylo tehdy pro oba přínosnější.
No a měla jsem u toho zvostat. Mohlo mě varovat, že už cestou na nádraží se, podobně jako v přítomnosti populárních Mozkomorů, ochladilo během dvou kilometrů asi o patnáct stupňů. Pouze své nezměrné tuposti mohu bohužel přisoudit skutečnost, že místo abych se otočila a zavelela k ústupu, šla jsem do obchodu nazvaného KIK (zdráhám se ho nazývat obchodem s oděvy, neboť mezi zbožím se nacházely také pastelky, ubrousky barevné, až oči přecházely, a sádroví trpaslíci - true story) a zakoupila synkovi téměř nehnusnou podzimní čapku (dlužno dodat, že poté, co z ní Nejslawnějí odpáral gumové kolečko s obrázkem medvíděte, stala se v podstatě nositelnou).
Synek však pohrdl tím, že jsem dobře naložena a polovinu cesty vlakem k velkému nadšení všech přihlížejících proječel. Vystoupiv z vlaku, uklidnil se, avšak spáchali jsme na něm další příkoří, když jsme ho vsunuli do krosny, za což se nám odměnil dalším hysterickým záchvatem.
Nedbajíce jeho vzteku šplhali jsme jako kamzíci tak dlouho, až jsme po několika hodinách našli:
1 ks hřibu, který byl po dlouhém váhání označen jako poživatelný
1 ks babky, malé
2 ks bedel
neurčité nevelké množství hub přírodně nejedlých
neurčité nevelké množství hub jedlých, avšak z různých důvodů již nepoživatelných
Chmurně hledíc na úrodu, rozhodla jsem se vyrobit houbové risotto. Pravda, po vyhození dvou ks bedel, které jsme nakonec nedokázali spolehlivě určit jako jedlé, jsem si chvíli říkala, že se na to taky můžu vysrat, ale od čeho máme tchýni, že. Šoupla jsem tam sušený. Příští rok budu zcela nepochybně žít v souladu s přírodou.
Take jsem navstivil naturu a zucastnil se sberu plodu lesa ... za poslednich nekolik let jsem vyrazil dvakrat, vzdy nasel jednu houbu, tentokrat zadnou, napriste budu houby kupovat vylucne v hl.m.
OdpovědětVymazatJe ale pravda, ze s vzpominam, ze ta smazenice z jedne vlastnorucne nasbirane houby chutnala znamenite. Obe sousta.
:)) Ja, smaženice. To byl původní plán, který jsem po vizuální kontrole úlovku opustila, neboť schopnost množit potraviny se mi vyhnula. Možná naštěstí, poslední známý množič nedopadl úplně nejlíp. Ale což, nemůže bejt každej rok posvícení...
OdpovědětVymazatJojo, to znám. V dobách ohromné houbové úrody, kdy nám všichni známí houbaři, ba i TV zprávy na Nově (jako hlavní událost dne) tvrdili, že na takové množství hub, jaké se urodilo letos se nechodí jinak než s kosou, jsme i po několika hodinách zoufalého hledání měli jen tři prožrané kozáky a jehličí v holinkách. Ale na houby chodím ráda, i když u mě jde jen o relax v lese spojený s ochutnávkou lesních plodů (a následný stres z faktu, že to taky nemusela být borůvka, ale vraní oko).
OdpovědětVymazatMoc se mi líbí tvůj článek, hezky se to čte je to vtipné a připomíná mi to moje "lapálie".
Díky za zpříjemnění nedělního dopoledne:)